La Boemia contro l'Austria-Ungheria (1917). Svoboda Čechoslováků a Itálie - Edvard Beneš

Jedna z nejvýznamnějších osobností evropské politiky první poloviny dvacátého století, protagonista, spolu s neo-mazziniani, Kongresu utlačovaných národností Rakousko-Uherska v dubnu 1918 v Římě, je Edvard Beneš, jež nadále zůstává v italské historiografii bez velkého povšimnutí.

Spisovatel a novinář Giuseppe Antonio Borgese jej definoval jako „prozíravého entusiastu“. Jeho intenzivní diplomatická práce během první světové války a následně ve 20. a 30. letech, jako ministr Zahraničních věcí Československé republiky, napomohla nejen ke vzniku nového Státu, ale i k budování rovnováhy na mezinárodním poli a systému kolektivní bezpečnosti. 

Pouze Hitlerova násilná rozpínavost a fatální ústup západních mocností nakonec zničili jeho Zemi a s ní i celý posthabsburský řád.

Tento svazek sleduje některé hlavní dějové linie historie Čechů a Slováků a odsuzuje nelehkou situaci, do níž byli postaveni rakouskými a maďarskými úřady během první světové války. 

Především však obsahuje návrh strategického spojenectví s Itálií, které může jít za rámec válečných událostí a do středu pozornosti umístit společné hospodářské a obchodní zájmy. Zejména zdůrazňuje potřebu zapojit do projektu jižní Slovany, aby se zabránilo obnovení rakousko-německého pronikání na Jadran.

Přesně to se stalo ve čtyřicátých letech po vytvoření osy Řím - Berlín a společné agresi proti Jugoslávii.

V roce 1935, nastupuje po svém učiteli a mentorovi Tomáši G. Masarykovi do role prezidenta republiky. Beneš se ocitá ve středu, mezi dvěma epochálními krizemi, rokem 1938, začátkem druhé světové války a rokem 1948, kdy převzetí moci komunisty označilo definitivní roztržení antifašistického spojenectví mezi západními demokraciemi a Sovětským svazem.

Francesco Leoncini je přední italský historik, zabývající se česko-slovenských dějinami, a tlumočník politicko-sociální reality střední Evropy.

Od roku 1971 do roku 2011 přednášel na univerzitě Ca’ Foscari v Benátkách.